Během
jedné ze svých četných dovolených strávených na Slovensku jsem předloni
navštívila Ružomberok. Měly jsme s kamarádkou namířeno především do
termálů v Bešeňové a těšily jsme se, jak se budeme v chladných
podzimních dnech pěkně vyhřívat v horké vodě. Chtěly jsme si ale při té
příležitosti prohlédnout i některé zajímavosti v okolí.
O
Ružomberok jako takový nám ani tolik nešlo, i když centrum se také dá vidět.
Lákala nás ale především vesnice Vlkolínec ležící nedaleko města. Jde totiž o
unikátní skanzen zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO.
V Ružomberoku
jsme se ubytovaly v hotýlku na samém okraji města. Do centra to bylo
trochu z ruky, ale jako výchozí bod pro výlet do Vlkolínce přímo
strategická poloha, protože poblíž začínala pěší turistická trasa vedoucí rovnou
do skanzenu. V létě je možné část cesty zdolat i lanovkou, v době
naší návštěvy už ale „nepremávala“.
Ani
tak ale nebyla cesta dlouhá, jen asi 4 nebo 5 kilometrů a byla i dobře značená.
Vedla lesem nebo po loukách s překrásným výhledem na Velkou Fatru. Počasí
nám taky přálo, sluníčko svítilo a na konec října bylo celkem teplo, na výlet tedy
ideální.
Cestou
jsme mudrovaly, proč se asi Vlkolínec jmenuje Vlkolínec. Zdálo se nám to celkem
jasné, jen jsme tak uvažovaly, co bychom asi měly dělat, pokud bychom nějaké ty
vlky potkaly. Dospěly jsme ale k závěru, že by vlci nejspíš ani
nevystrčili čumák, kdyby nás slyšeli přicházet, a že nám tedy žádné nebezpečí nehrozí.
Naší
první zastávkou ve skanzenu bylo občerstvení. Zřízené bylo v jednom z místních
stavení, a tak jsme mohly nasát i trochu atmosféry původního dřevěného obydlí. Ochutnaly
jsme místní specialitu meteník neboli
koláč z kysaného zelí, s řádnou dávkou česneku. Vynikající!
Pak
jsme se vydaly na prohlídku. Mnoho času nám nezabrala, interiéry ostatních chaloupek,
které je jindy možné si prohlédnout, už totiž byly zavřené, bylo po sezóně. Prošly
jsme se tedy po vesnici a krásnou lidovou architekturu obdivovaly jen zvenčí. I
tak to ale stálo za to. Dřevěné domečky zasazené do nádherné okolní přírody
jsou opravdu malebné. Zaujala nás i dvoupatrová srubová zvonice nebo studna.
Zděný je ve vesnici pouze kostel Navštívení Panny Marie. Zajímavé je, že zde
dosud žije asi dvacítka stálých obyvatel.
Zpáteční
cestu jsme měly také předem dobře promyšlenou, zjištěnou pěkně podle mapy.
Z Vlkolínce dolů do vesnice jménem Biely potok, kudy vede hlavní silnice
směrem na Ružomberok, a pak autobusem zpět do města.
Šlo
se nám dobře, všechno probíhalo podle plánu. Jen nám připadalo trochu zvláštní,
že nepotkáváme žádné další pěší turisty. Věděly jsme, že směr máme správný.
Uvažovaly jsme, že by to mohlo být tím, že se slunce pomalu začíná klonit k západu
a ostatní turisté už jsou dávno doma. Anebo se ti línější do skanzenu zajedou nanejvýš
podívat autem, takže po silničce, kterou jsme se ubíraly, skoro nikdo nechodí. Trochu
nám, pravda, začalo dělat starosti, že by v tom třeba přece jen mohli být
ti vlci. Vzájemně jsme se však ujišťovaly, že je přece teprve konec října a
vlci ještě nemůžou být tak vyhladovělí, aby si chtěli pochutnat právě na nás.
Když
jsme mezi stromy pod lesem zahlédly v dálce první domky, docela se nám ulevilo.
Pak jsme ale na kraji lesa spatřily neobyčejně zajímavou ceduli. Nápis na ní
totiž hlásal: „POZOR, zvýšený pohyb
medvěďa hnedého!“
A že se tam opravdu pohybují... https://www.novinky.cz/koktejl/437293-cesky-cyklista-na-slovensku-natocil-necekane-setkani-s-medvedem.html
Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Slovensko%2C_Vlkolinec%2C_2014/
