Před pár dny jsem se vrátila ze služební cesty do Bruselu. Byla jsem tam už
asi po stopadesáté a nepřihodilo se mi tam nic zvláštního, prostě normální
služebka. Vzpomněla jsem si ale na jednu příhodu, která se odehrála přesně
před rokem. Dodnes si ovšem nejsem jistá, jestli je to spíš k smíchu, nebo
k pláči.
Bydlet jsem tehdy měla v novém neznámém hotelu. Můj nejoblíbenější
bohužel zrovna přestal fungovat a skoro všude jinde bylo obsazeno.
Netuším, jaká monstrózní akce v tom termínu právě probíhala,
nicméně v centru (a většinou ani mimo něj) se ubytování sehnat
nedalo.
Paní, která má u nás v práci na starosti zajišťování služebních cest,
mi tedy v zoufalství objednala laciný hotýlek poblíž Gare du Nord. Nu,
dobrovolně bych se v těch končinách neubytovala. Úplně nejlépe jsem se
tam necítila ani ve dne, natožpak večer.
Hotel sám o sobě mě ovšem docela příjemně překvapil. Pravda, nepatřil
zrovna k nejluxusnějším, ale nedostatky ve vybavení pokoje či čistotě
schodiště doháněli neobvyklou vstřícností. Recepční byl moc příjemný a
opravdu se snažil, abych byla spokojená. Když jsem si po příjezdu na recepci
vyřizovala ubytování, požádal mě, abych chvilku počkala, že mi v pokoji
technik zrovna cosi montuje na televizi. Usoudila jsem, že se snaží opravit
nějakou závadu. Recepční mi zatím nabídl kávu a byl opravdu velmi milý.
Za chvíli se dostavil ten chlapík od televize, řekl, že je vše OK, a já
jsem se mohla nastěhovat. Recepční podotkl, že mi tam nastavili nějaké
„naše“ kanály, když jsem z té východní Evropy, abych se měla na co
dívat. Evidentně se mi snažili udělat radost. Což se jim tedy ve výsledku
velmi povedlo, protože "našich" kanálů jsem tam našla celou řadu a mohla
jsem si pak celý večer procvičovat polštinu a ruštinu.
Anglický, francouzský či jakýkoliv jiný kanál ale nefungoval ani
jeden, takže jsem fakt měla radost…