Ty naše kanály

Před pár dny jsem se vrátila ze služební cesty do Bruselu. Byla jsem tam už asi po stopadesáté a nepřihodilo se mi tam nic zvláštního, prostě normální služebka. Vzpomněla jsem si ale na jednu příhodu, která se odehrála přesně před rokem. Dodnes si ovšem nejsem jistá, jestli je to spíš k smíchu, nebo k pláči.

 

Bydlet jsem tehdy měla v novém neznámém hotelu. Můj nejoblíbenější bohužel zrovna přestal fungovat a skoro všude jinde bylo obsazeno. Netuším, jaká monstrózní akce v tom termínu právě probíhala, nicméně v centru (a většinou ani mimo něj) se ubytování sehnat nedalo. 

 

Paní, která má u nás v práci na starosti zajišťování služebních cest, mi tedy v zoufalství objednala laciný hotýlek poblíž Gare du Nord. Nu, dobrovolně bych se v těch končinách neubytovala. Úplně nejlépe jsem se tam necítila ani ve dne, natožpak večer.

 

Hotel sám o sobě mě ovšem docela příjemně překvapil. Pravda, nepatřil zrovna k nejluxusnějším, ale nedostatky ve vybavení pokoje či čistotě schodiště doháněli neobvyklou vstřícností. Recepční byl moc příjemný a opravdu se snažil, abych byla spokojená. Když jsem si po příjezdu na recepci vyřizovala ubytování, požádal mě, abych chvilku počkala, že mi v pokoji technik zrovna cosi montuje na televizi. Usoudila jsem, že se snaží opravit nějakou závadu. Recepční mi zatím nabídl kávu a byl opravdu velmi milý.

 

Za chvíli se dostavil ten chlapík od televize, řekl, že je vše OK, a já jsem se mohla nastěhovat. Recepční podotkl, že mi tam nastavili nějaké „naše“ kanály, když jsem z té východní Evropy, abych se měla na co dívat. Evidentně se mi snažili udělat radost. Což se jim tedy ve výsledku velmi povedlo, protože "našich" kanálů jsem tam našla celou řadu a mohla jsem si pak celý večer procvičovat polštinu a ruštinu. Anglický, francouzský či jakýkoliv jiný kanál ale nefungoval ani jeden, takže jsem fakt měla radost…

Vlkolínec aneb Pozor na medvědy!

             Během jedné ze svých četných dovolených strávených na Slovensku jsem předloni navštívila Ružomberok. Měly jsme s kamarádkou namířeno především do termálů v Bešeňové a těšily jsme se, jak se budeme v chladných podzimních dnech pěkně vyhřívat v horké vodě. Chtěly jsme si ale při té příležitosti prohlédnout i některé zajímavosti v okolí.  

O Ružomberok jako takový nám ani tolik nešlo, i když centrum se také dá vidět. Lákala nás ale především vesnice Vlkolínec ležící nedaleko města. Jde totiž o unikátní skanzen zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO.

V Ružomberoku jsme se ubytovaly v hotýlku na samém okraji města. Do centra to bylo trochu z ruky, ale jako výchozí bod pro výlet do Vlkolínce přímo strategická poloha, protože poblíž začínala pěší turistická trasa vedoucí rovnou do skanzenu. V létě je možné část cesty zdolat i lanovkou, v době naší návštěvy už ale „nepremávala“.

Ani tak ale nebyla cesta dlouhá, jen asi 4 nebo 5 kilometrů a byla i dobře značená. Vedla lesem nebo po loukách s překrásným výhledem na Velkou Fatru. Počasí nám taky přálo, sluníčko svítilo a na konec října bylo celkem teplo, na výlet tedy ideální.  

Cestou jsme mudrovaly, proč se asi Vlkolínec jmenuje Vlkolínec. Zdálo se nám to celkem jasné, jen jsme tak uvažovaly, co bychom asi měly dělat, pokud bychom nějaké ty vlky potkaly. Dospěly jsme ale k závěru, že by vlci nejspíš ani nevystrčili čumák, kdyby nás slyšeli přicházet, a že nám tedy žádné nebezpečí nehrozí.

Naší první zastávkou ve skanzenu bylo občerstvení. Zřízené bylo v jednom z místních stavení, a tak jsme mohly nasát i trochu atmosféry původního dřevěného obydlí. Ochutnaly jsme místní specialitu meteník neboli koláč z kysaného zelí, s řádnou dávkou česneku. Vynikající!  

Pak jsme se vydaly na prohlídku. Mnoho času nám nezabrala, interiéry ostatních chaloupek, které je jindy možné si prohlédnout, už totiž byly zavřené, bylo po sezóně. Prošly jsme se tedy po vesnici a krásnou lidovou architekturu obdivovaly jen zvenčí. I tak to ale stálo za to. Dřevěné domečky zasazené do nádherné okolní přírody jsou opravdu malebné. Zaujala nás i dvoupatrová srubová zvonice nebo studna. Zděný je ve vesnici pouze kostel Navštívení Panny Marie. Zajímavé je, že zde dosud žije asi dvacítka stálých obyvatel.

Zpáteční cestu jsme měly také předem dobře promyšlenou, zjištěnou pěkně podle mapy. Z Vlkolínce dolů do vesnice jménem Biely potok, kudy vede hlavní silnice směrem na Ružomberok, a pak autobusem zpět do města.

Šlo se nám dobře, všechno probíhalo podle plánu. Jen nám připadalo trochu zvláštní, že nepotkáváme žádné další pěší turisty. Věděly jsme, že směr máme správný. Uvažovaly jsme, že by to mohlo být tím, že se slunce pomalu začíná klonit k západu a ostatní turisté už jsou dávno doma. Anebo se ti línější do skanzenu zajedou nanejvýš podívat autem, takže po silničce, kterou jsme se ubíraly, skoro nikdo nechodí. Trochu nám, pravda, začalo dělat starosti, že by v tom třeba přece jen mohli být ti vlci. Vzájemně jsme se však ujišťovaly, že je přece teprve konec října a vlci ještě nemůžou být tak vyhladovělí, aby si chtěli pochutnat právě na nás. 

Když jsme mezi stromy pod lesem zahlédly v dálce první domky, docela se nám ulevilo. Pak jsme ale na kraji lesa spatřily neobyčejně zajímavou ceduli. Nápis na ní totiž hlásal: „POZOR, zvýšený pohyb medvěďa hnedého!“ 

 
A že se tam opravdu pohybují... https://www.novinky.cz/koktejl/437293-cesky-cyklista-na-slovensku-natocil-necekane-setkani-s-medvedem.html

Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Slovensko%2C_Vlkolinec%2C_2014/

Mají mušle nohy?

Máme sice teprve začátek března, ale já už se nemůžu dočkat léta, a tak si na něj aspoň trošku zavzpomínám.

Loni jsme se s kamarádkou vypravily na dovolenou do Chorvatska. Bydlely jsme v městečku Cavtat poblíž Dubrovníku.

 
Byla to převážně koupací a odpočinková dovolená a jak jsme tak trávily spoustu času u moře, přes svůj (poněkud pokročilejší) věk jsme se kromě koupání bavily také sbíráním kamínků a mušliček. Krásných oblých kamínků tam byla spousta. A taky kamenů, které byly proděravělé jako ementál. Mušlí ale pomálu a většinou jen úlomky.

Jednoho dne jsme ale přímo z moře vylovily krásné mušličky, každá jednu. Byly sice dost malé, ale krásně vybarvené a pěkně zatočené, bez jediného kazu. Samozřejmě jsme se zaradovaly a položily je na sluníčko na velké balvany, aby pěkně vyschly, než je později strčíme do tašky.

Pak jsme se dál věnovaly koupání. Po chvíli jsem se z moře otočila a zálibně se podívala po našich krásných osychajících úlovcích. Připadalo mi, že jedna z mušliček leží o kousek dál, než jsem ji prve položila, ale pak jsem usoudila, že se mi to asi jen zdálo. Mušle přece nemají nohy.

Jenže vzápětí se ukázalo, že mají! Z jedné z ulit totiž vykoukly dlouhé černé nožky podobné pavoučím, mušle sebou mrskla a už pelášila zpátky do moře. A za chvíli se ukázalo, že nožky vyčuhují i z druhé mušle.

Do té doby jsem vůbec netušila, že se do opuštěných ulit po plžích mohou nastěhovat noví nájemníci - malí krabi. Že jsme je vylovily z vody a položily sušit na sluníčko, se jim asi pranic nelíbilo…

Tak bys je prodala

Miluju knihy. Dobře, ne všechny jsou zrovna kvalitní a některých bych se zbavila s celkem lehkým srdcem. (Aspoň si to myslím, zatím jsem jich vyřadila opravdu jen minimum.) Ale vzdát se úplně všech? Včetně mých nejoblíbenějších?

Kdysi jsem byla na návštěvě u známých v USA. Jednou z jejich oblíbených zábav bylo obcházení a prohlížení domů na prodej, i když dům ve skutečnosti kupovat nechtěli. Některé domy byly opravdu kuriózní. Nezapomenu například na model, kdy na koberci uprostřed manželské ložnice trůnila vana!

A pak se mě v jednom takovém celkem normálním domě ti moji známí Američani ptali, jak se mi líbí a jestli bych v něm chtěla bydlet. Zdál se mi celkem pěkný, podotkla jsem ale, že pokoje jsou moc malé a nevešly by se mi tam moje knihy. Při jejich odpovědi jsem se málem osypala: "Tak bys je prodala!"

Cavtat a Dubrovník

I když současné teploty tomu moc nenasvědčují, podzim je v plném proudu. A já se aspoň na chvilku vracím do horkého léta… 

Jsem asi jedním z mála Čechů, kteří nikdy nebyli v Chorvatsku. Tedy až do letošního roku, kdy jsem se rozhodla to „napravit“. Protože mám ráda jak památky, tak moře, vybrala jsem si oblast Dubrovníku. Původně jsem chtěla bydlet přímo ve městě, ale nakonec jsem se rozhodla pro menší městečko Cavtat, které leží nedaleko, a byla to rozhodně dobrá volba. 
 
Zvlášť pokud jde o koupání, je Cavtat vynikající destinace. Míst vhodných k sestupu do moře byla spousta a tak krásně čistou a průzračnou mořskou vodu jsem neviděla snad nikde jinde. Jen bylo třeba dát si pozor na mořské ježky, kterými se to na některých místech jen hemží, a nechodit do vody bosky (ostatně i v obutí musí být člověk obezřetný, protože boty do vody dokážou tito tvorové hravě propíchnout). 

 
Kromě báječného koupání městečko nabízí malebné vyhlídky na moře a okolní hory i příjemné procházky po několika promenádách. Pamětihodností tolik není, zvládnout se dají během jednoho odpoledne. Nejzajímavější z nich jsou františkánský klášter s rajskou zahradou (pokud je ovšem otevřený) a mauzoleum rodiny Račićů nacházející se na pahorku nad městem. Milovník památek si přijde na své především v Dubrovníku, kam se lze velmi snadno dostat – z centra městečka i z pláží tam pravidelně jezdí lodní linky.

Dubrovník sám o sobě je moc hezký, nabízí řadu historických památek a v centru můžete docela dlouhou dobu příjemně bloudit úzkými křivolakými uličkami. Na týden, který jsem v Chorvatsku strávila, by to ale nebylo. Zvlášť když jediná pláž, kterou jsem v okolí města zahlédla, byla spíš malá plážička. Za návštěvu ale město rozhodně stojí. 

Pokud jde o jídlo a pití, bylo to trochu slabší, aspoň z mého pohledu. Jelikož ryby ani plody moře nejím v žádné podobě, jídlo jsem si moc neužila. Docela dobré ale byly některé sýry či šunka a velmi zajímavou pochoutkou byla kandovaná pomerančová a citronová kůra. Jako suvenýr jsem domů přivezla mimo jiné citronovou, pomerančovou a dokonce i grapefruitovou marmeládu. A výborný byl především zdejší višňový likér! Víno (ani červené, ani bílé) za moc nestálo, což bylo překvapení, protože jsem se tak nějak domnívala, že v jižních zemích mají dobré víno vždycky. Chyba lávky.  

To nejzajímavější ale nakonec! Znáte velkomoravské gombíky? Pokud ano, pak vás asi trochu překvapí, že šperky, které jako by jim z oka vypadly, se v Cavtatu i v Dubrovníku prodávají ve všech zlatnictvích. Většinou v podobě prstýnků, náušnic nebo přívěsků na krk, vyvedených jak ve zlatých, tak ve stříbrných variantách. Pochopitelně jsem neodolala a při nákupu jsem se od prodavačky dozvěděla, že jde původně o knoflíky, které bývaly tradiční ozdobou zdejšího kroje. Zkrátka „gombíky“!

A ještě krátký příběh z naší dovolené.


Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Chorvatsko%2C_Cavtat_a_Dubrovnik%2C_2015/

 

Sintra

Budete-li mít během pobytu v Lisabonu trochu času navíc, nenechte si ujít Sintru, letní sídlo portugalských králů. Tohle kouzelné malé městečko se nachází kousek od hlavního města a lze tam pohodlně dojet příměstským vláčkem (cesta trvá asi 40 minut). Vyplatí se koupit si kombinovanou jízdenku, díky níž je možné se nejen dostat do Sintry a zpět, ale také se pohybovat místní dopravou po celém městečku.


Hned na nádraží krásné figurální mozaiky věstí, že se návštěvníkům bude v Sintře líbit. Do centra je možné buď dojet autobusem, nebo dojít pěšky. Není to daleko a pěší varianta umožní hezké výhledy na okolní vily a zahrady a případně i návštěvu botanické zahrady. Lákavé mohou být také suvenýry, které se podél cesty prodávají doslova za babku.

Přímo v centru městečka se nachází Palácio Nacional de Sintra, jeden ze zámků, jež lze v Sintře navštívit. Protože se ale všechno v jednom dnu stačit nedá, daly jsme s kamarádkou svorně přednost Maurskému hradu a pohádkovému zámku na kopci nad městem. Ještě předtím jsme si ale prochodily křivolaké úzké uličky v centru. Tam jsme také poprvé ochutnaly vynikající višňový likér v  kalíšku z hořké čokolády.

K Maurskému hradu (Castelo dos Mouros) je rozhodně dobré se vyvézt autobusem, pokud se vám tedy podaří do něj nastoupit, protože bývá přeplněný. Nám se to zdařilo až na druhý pokus. Naštěstí ale autobus jezdí celkem často.

Maurský hrad, jak název napovídá, byl původně postaven Maury, patrně v 9. nebo 10. století. Dochované jsou hlavně hradby, ze kterých se nabízí krásné výhledy na okolní krajinu. Zajímavé jsou také zvláštní jámy, o kterých se ale přesně neví, k čemu sloužily.

Od Maurského hradu můžete opět popojet autobusem k další atraktivní památce, Palácio Nacional da Pena. Půvabný romantický zámek stojí na kopci na místě dřívějšího kláštera, který vzal zasvé při zemětřesení v 18. století. Královský palác zde byl pak vystavěn v 19. století. Za návštěvu samozřejmě stojí i bohatě zdobené interiéry.

Vzhledem k tomu, že po prohlídce hradu a zámku vám už asi do večera mnoho času nezbyde, můžete se autobusem dovézt rovnou zpátky na nádraží.

Co říct závěrem? Snad jen to, že Sintra rozhodně není na seznamu světového dědictví UNESCO zapsaná nadarmo! 

Odkazy

Sintra: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sintra

http://portugalsko.svetadily.cz/clanky/Pohadkova-Sintra


Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Portugalsko%2C_Sintra%2C_2015/

Lisabon

Často se stává, že když se člověk na něco hodně těší, bývá realitou zklamaný. Platí to, ať už jde o film, knížku, dovolenou, nebo třeba něco úplně jiného. Rozhodně to ale neplatí o Lisabonu! Už delší dobu jsem na tohle město slýchala samou chválu a začalo mě lákat. Domluvily jsme se tedy s kamarádkou, že začátkem května vyrazíme. Těšila jsem se dost a zklamaná jsem pak nebyla ani v nejmenším. Naopak, Lisabon se zařadil vysoko na seznam mých oblíbených destinací.

Navštívily jsme samozřejmě řadu krásných kulturně-historických památek, ale také parků, kavárniček, obchodů a vůbec všech míst, která si svědomitý turista nenechá ujít. Velmi příjemná byla i celková atmosféra města, víno výborné, domorodci sympatičtí a ochotní a mile nás překvapila i výborně fungující doprava. Četné palmy a stromy se zrajícími citrusovými plody sice asi v jihoevropské zemi příliš nepřekvapí, ale dodávají příjemný pocit exotiky. Počasí nebylo vždycky úplně ideální, někdy pršelo a i dost foukalo, ale většinou bylo docela příjemně. Úmorná vedra, velký to nepřítel poznávání památek, se naštěstí dostavila až poslední den. 
   
Má-li člověk trochu víc času, za návštěvu stojí i některá jiná místa, do kterých se dá z Lisabonu pohodlně dojet, například Sintra nebo Évora, kam jsme se vypravily i my. Někdy bych se určitě chtěla do Portugalska vrátit a podívat se třeba také do Porta nebo na Algarve.

 
Památky a zajímavosti

Ani nevím, kde začít a co popisovat dřív. V Lisabonu je toho k vidění spousta. Pochopitelně jsme navštívily ta nejvyhledávanější a nejzajímavější místa, doporučovaná v průvodcích i na internetu. Patří mezi ně například Castelo de São Jorge, nejstarší katedrála ve městě Sé Patriarchal, Basílica da Estrela, centrum města Rossio, železný výtah Santa Justa, náměstí Praça do Comércio u řeky, čtvrti Alfama a Bairro Alto se svými úzkými uličkami či několik parků. Jedním z míst, která nelze opominout, je čtvrť Belém s klášterem svatého Jeronýma, Betlémskou věží a Památníkem objevitelů. Městem protéká řeka Tejo, která ústí do Atlantského oceánu. Je opravdu hodně široká a hlavně po dešti obrovské vlny připomínaly spíš moře, ke kterému to z Lisabonu ostatně není daleko. Líbilo se mi to všechno moc, ale nejvíc na mě zapůsobily Národní muzeum azulejos a hřbitov dos Prázeres. 

Národní muzeum azulejos neboli kachlíků se nachází v klášteře Madre de Deus. Ten je sice umístěný trochu mimo centrum, ale rozhodně stojí za to si na něj udělat čas. Jsou zde k vidění například krásný kostel a kaple zdobené zlatem a kachlíky nebo několik rajských dvorů. Návštěvník tu ale hlavně může obdivovat obrovskou sbírku kachlíků, která obsahuje nejrůznější kousky, ornamentálně i figurálně zdobené, od 15. století po současnost. Některé jsou jen dvoubarevné, většinou v kombinaci modré a bílé, jiné ale i různobarevné. Mým favoritem se stala modro-bílá ornamentální kombinace, i když krásné byly opravdu všechny. Ještě je k tomu třeba dodat, že spousty kachlíků lze vidět i běžně venku na zdech v ulicích nebo třeba na nádraží. 

Hřbitov dos Prázeres se nachází mimo centrum města, ale dostat se tam lze poměrně jednoduše. Končí tam totiž slavná linka tramvaje č. 28, která projíždí skrz valnou část města a kterou se řada návštěvníků ráda sveze. Projížďka je zajímavá sama o sobě. Historická stará tramvaj stoupá, klesá a zase stoupá po lisabonských vršcích a v některých částech města projíždí uličkami tak úzkými, že by se člověk mohl pomalu dotknout zdi. A vyplatí se dojet až na konečnou.

Hřbitov dos Prázeres připomíná město. Nenajdou se tu klasické hroby jako u nás, snad ani jediný. Je zde ale plno malých domečků-hrobek, které tvoří ulice a lemují hlavní třídy… Většina domečků má okna, dveře, některé jsou i ozdobeny kachlíky. Najde se tu také pár hradů, chrámů apod. Do některých hrobek je dokonce možné nahlédnout skrze okna a člověka nepochybně překvapí, když narazí na stoleček s židličkami, krajkové záclonky na oknech a další výzdobu. Skoro jako kdyby tu lidé bydleli, nikoliv byli uloženi k věčnému odpočinku.
 
Může se to celé, pravda, zdát poněkud morbidní, ale rozhodně je to zajímavost, která k Lisabonu patří a kterou člověk hned tak někde neuvidí.

Informace o Lisabonu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lisabon, http://lisabon.poznej.com/
Tramvaj č. 28: http://www.radynacestu.cz/magazin/tramvaj-28/
Národní muzeum azulejos (v angličtině): https://en.wikipedia.org/wiki/National_Azulejo_Museum
Hřbitov dos Prázeres (v angličtině): http://www.thelisbonconnection.com/remarkable-cemetery-of-pleasures-lisbon-cemiterio-dos-prazeres-really-worth-a-visit-final-resting-place-of-portuguese-rich-and-famous-amalia-rodrigues/
Belém: https://www.novinky.cz/cestovani/440473-belem-nefalsovane-srdce-lisabonu.html


Portugalština

Na dovolené v zahraničí se člověk musí nějak domluvit. V centru Lisabonu si turista povětšinou bez problémů vystačí s angličtinou, ale v okrajových čtvrtích nebo v jiných městech je to slabší.

Portugalština je románský jazyk. Kdo umí španělsky nebo italsky, bude celkem dobře rozumět nápisům. Běžnému hovoru Portugalců mezi sebou sice moc ne, ale v restauraci nebo v obchodě se člověk domluví určitě, zvlášť pokud bude prodavač mluvit pomalu. Sice se říká, že Portugalci španělštinu neslyší rádi, ale já jsem se s žádnými problémy v tomto ohledu nesetkala. Naopak byli všichni milí, a to i v případě, že na ně promluvili rodilí Španělé, jak jsem zaregistrovala.


Něco dobrého...

Jídlo si užije hlavně ten, kdo má rád ryby a mořské „potvory“. Jelikož ani já, ani kamarádka tyhle lahůdky zásadně nejíme, musely jsme si vystačit s jinými dobrotami.

Výborné je třeba sladké pečivo, člověk si může vybrat z řady druhů, tvarů i náplní. Já jsem si asi nejvíc pochutnala na tradičním zákusku „pastel de nata“ – košíčku plněném krémem. A taky pěna s oříšky byla výborná!

Z jídel naslano mě asi nejvíc oslovil „párek v sýru“, vlastně to byla taková malá klobáska velikosti našeho párku, tlustě obalená sýrem a osmažená. Ani místní šunka nebyla špatná.
Výborné bylo víno. Především portské. Dobré bylo jak v červené, tak v bílé podobě, ale červené u mě jasně vede. Prý existuje i růžové, ale na to jsme nikde nenarazily. Ochutnaly jsme také vinho verde – „zelené“ neboli mladé víno. Nebylo špatné, ale na červené portské rozhodně nemělo!

A ještě jednu specialitku nesmím vynechat, a to višňový likér podávaný většinou v kalíšku z hořké čokolády. Byla to vynikající kombinace! Jenom nesmí být moc velké horko, aby se kalíšek neroztekl mezi prsty.   

Více informací o portugalské kuchyni naleznete například zde:
• http://www.mundo.cz/portugalsko/kuchyne
• http://cestovani.idnes.cz/portugalska-kuchyne-i-zakusek-musite-umet-vychutnat-p0b-/kolem-sveta.aspx?c=1999M160C02A

 


Nákupy

Domů si můžete přivézt řadu pěkných věcí. Typické jsou například suvenýry s motivem kohouta nebo různobarevné kachlíky, často byly v nabídce také šátky, ubrousky či prostírání s tradičními vzory.

Z Portugalska pochází také korkové zboží. Je možné si vybrat například z bot, kabelek nebo náhrdelníků. Rozhodně je to hezký a originální dárek. Já jsem ovšem kvůli velikosti svého zavazadla nakonec zůstala jen u náramku.

Sehnat se dají i moc hezké boty místní provenience – jedny krásné červeno-bílé se mi nakonec přece jen vešly do příruční tašky. Snad i nějakou dobu vydrží. Nakoupit samozřejmě lze i oblečení, a to všechno poměrně levně (v přepočtu často levněji než u nás). 

Nákupy si tedy každý určitě užije. A já budu příště počítat s tím, že si musím vzít do Portugalska větší kufr!


Ubytování

Celkem levně se dá sehnat i ubytování. Za nižší cenu samozřejmě nelze počítat s velkým luxusem, ale slušně bydlet se dá i tak.

My jsme si zařídily ubytování mimo centrum, ale zato hned u stanice metra, takže jsme se večer, za celý den utahané, už nemusely nikam daleko vláčet. Nevýhodou byla velikost pokojíku – menší snad už být nemohl a spát jsme musely na manželských postelích. Měl ale aspoň vlastní koupelnu. Pravda, zpočátku nám tam moc netekla teplá voda, ale nakonec se nám ji podařilo zprovoznit. Jen vyprané prádlo moc neschlo.

Jedním z plusů byly „normální“ zásuvky, na jaké jsme zvyklí doma (i když jsem pro jistotu stejně byla vybavená několika různými adaptéry). A připojení k wi-fi bylo v ceně ubytování. Takže plusy nakonec převážily a naše základní kritéria – přijatelná cena a vlastní koupelna – byla každopádně splněna.


Doprava

Už předem jsme samozřejmě měly zjištěnou dopravu z letiště, pochopitelně jsme upřednostnily MHD. Bylo to ale velmi snadné a pohodlné – na letišti totiž končí jedna z linek metra.

Lisabon má vůbec velmi dobrou dopravní síť – 4 linky metra, tramvaje, autobusy, lanovky, příměstský vláček… Spoje veřejné dopravy navíc jezdí poměrně často a na čas, a to jak v Lisabonu, tak i meziměstské. A komu by to nestačilo, může si ještě pronajmout jedno ze speciálních malých vozítek pro turisty, případně si ho najmout i s řidičem.

Kdo by na silnicích očekával dopravní chaos, jaký bývá například v Itálii, bude překvapen. Když chcete přejít ulici, auta okamžitě začnou brzdit a dávají vám přednost. Jediným mínusem jsou na některých místech chodníky – výškou zůstávají na úrovni vozovky a nejsou moc zřetelně označeny, takže nemusíte na první pohled zaznamenat, že už jste na vozovce.

Trochu složitější se může zpočátku zdát systém kupování lístků do metra. Je třeba si nejdřív pořídit kartičku, na kterou se pak (opakovaně) nahrávají jednotlivé jízdenky. Obojí lze koupit v automatech, které jsou na všech stanicích metra. Nejdřív je ovšem třeba nastudovat postup, koupě jízdenky se dost často na první pokus nezdaří. Naštěstí jsou v automatu k dispozici instrukce v angličtině a navíc vždy stojí opodál některý ze zaměstnanců metra, který přispěchá na pomoc, když má turista problém. Jednou mi takovýto pracovník zachránil euro, když mi ho předtím "sežral" automat. Na některých stanicích jsou ovšem také normální pokladny, ale bývají u nich dost fronty.

Kartičku si pak člověk musí hlídat, jednak ji použije k nahrávání dalších jízd (za novou by znovu platil) a jednak je třeba ke vstupu i k výstupu z metra. Trochu mi to připomnělo systém v Budapešti, kde se však jezdí na jednotlivé lístky, které se ukazují kontrolám u východu. V Lisabonu jsou všude turnikety. 

A ještě malá perlička na závěr. Až při nástupu do letadla při zpáteční cestě jsme se dozvěděly, že den po našem příletu do Lisabonu začala stávka pilotů TAP Portugal, tedy společnosti, se kterou jsme letěly. A stávka skončila přesně den před naším odletem! My jsme tedy žádný problém neměly, ale řada lidí před námi v Lisabonu uvízla a musela čekat, až je začnou postupně nabírat další lety.

Informace o dopravě v Lisabonu: http://mapa-metra.cz/lisabon/


Další fotky z Lisabonu: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Portugalsko%2C_Lisabon%2C_2015/