Morčacie a kaleráby aneb Nástrahy slovenštiny

Moc ráda jezdím na Slovensko. Zrovna nedávno jsem již po x-té navštívila Bratislavu. Užila jsem si to tam jako vždy, ale to dnes popisovat nehodlám. Napadlo mě totiž zamyslet se trochu nad jazykem našich sousedů.

Slovenštinu ráda poslouchám a téměř pokaždé si ze Slovenska přivezu i nějaké čtivo – jak knihy, tak časopisy. (Většina knih se pochopitelně dá sehnat i v české verzi, ale počíst si v originále je prostě prima.)

Slovenština má ale – přestože to není tak úplně „cizí“ jazyk – i své nástrahy a úskalí. Zejména pro mladší generace, které již nezažily československou televizi a nemají naposloucháno. Mé kolegyni ze Slovenska se dokonce stalo, že se v českém hotelu musela s mladou recepční domlouvat anglicky.

Ti z nás, kteří československou televizi pamatují, však slovenštině většinou porozumí bez problémů a nezaskočí je ani slova jako korčule (brusle), izba (pokoj), obličky (ledviny), smäd (žízeň) či ťava (velbloud). Povětšinou také víme, že slovo drevokocúr (veverka) je smyšlenka a ve slovenštině neexistuje. (Veverka se mimochodem slovensky řekne veverica.)

Občas se ale přece jen stane, že nad některými výrazy zaváháme. Donedávna jsem například neznala slovo žúr, žúrka (party, mejdan). Dalo se ale pochopit z kontextu článku v časopisu. Zaujalo mě také slovo kaleráby. Podobně i tady bylo z kontextu možné vyrozumět, že spojení „tlačiť kaleráby niekomu do hlavy“ znamená ho oblbovat, plést někomu hlavu. Doslova ovšem kaleráby znamenají kedlubny.

Moc se mi také líbí spojení „robiť z komára somára“. Význam asi uhodnete – „dělat z komára velblouda“. Ve slovenštině se jim to dokonce i pěkně rýmuje…  

Zapeklitá situace ovšem může nastat při výběru jídla v restauraci. Tam by případná mýlka mohla být poměrně nepříjemná.

Slova jako „hydina“ (drůbež), bravčové (vepřové) nebo paradajka (rajče) mě nepřekvapila, ta jsem znala, a příliš mě nezaskočily ani špargľové hody. Slovo špargľa jsem sice do té doby neslyšela, ale protože se hody konaly pod širým nebem, bylo na první pohled možné zjistit, že jde o chřest připravený na všechny možné způsoby. 

O něco déle mi trvalo přijít na to, co je to prívarok. Na výběr byl tekvicový (dýňový) či šošovicový (čočkový), což sice dávalo jakousi základní představu a neznělo ani nijak podezřele, ale úplně představit jsem si tento pokrm nedovedla, dokud jsem ho neuviděla na talíři. Šlo o jakousi hustou omáčku smíchanou v jenom případě s dýní nakrájenou na kostičky a ve druhém případě s čočkou. Ve směsi plaval párek a vejce natvrdo. Prívarok na oba způsoby byl ovšem velmi chutný. 

Někdy se ale člověk i vyděsí. Stalo se mi to při mé úplně první návštěvě Slovenska, když jsem na jídelníčku objevila morčacie... V prvním úleku jsem se tehdy domnívala, že snad na Slovensku jedí morčata. Tahle představa mě vyděsila o to víc, že jsem morčata kdysi chovala jako domácí mazlíčky a nedám na ně dopustit. Přivolaný číšník naštěstí znal český ekvivalent, a tak od té doby vím, že se jedná o krůtí maso.

Podobných příkladů by se jistě dala najít celá řada. Jsem tedy zvědavá, na jakou zajímavost narazím příště. 

Další články k tématu: 
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5905

http://www.ilist.cz/clanky/slovenska-natura-je-ina
https://webtrh.cz/86718-slovenstina-cestina-zacatecniky
http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/domaci/test-dokazete-si-objednat-ve-slovenske-restauraci-tady-je-slovnicek-bez-ktereho-se-neobejdete.html

Česko-slovenské slovníky:
http://slovniky.lingea.cz/Slovensko-cesky
https://www.slovnicek.cz/cesko-slovensky-slovnik
http://slovnik.seznam.cz/

Vlkolínec aneb Pozor na medvědy!

             Během jedné ze svých četných dovolených strávených na Slovensku jsem předloni navštívila Ružomberok. Měly jsme s kamarádkou namířeno především do termálů v Bešeňové a těšily jsme se, jak se budeme v chladných podzimních dnech pěkně vyhřívat v horké vodě. Chtěly jsme si ale při té příležitosti prohlédnout i některé zajímavosti v okolí.  

O Ružomberok jako takový nám ani tolik nešlo, i když centrum se také dá vidět. Lákala nás ale především vesnice Vlkolínec ležící nedaleko města. Jde totiž o unikátní skanzen zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO.

V Ružomberoku jsme se ubytovaly v hotýlku na samém okraji města. Do centra to bylo trochu z ruky, ale jako výchozí bod pro výlet do Vlkolínce přímo strategická poloha, protože poblíž začínala pěší turistická trasa vedoucí rovnou do skanzenu. V létě je možné část cesty zdolat i lanovkou, v době naší návštěvy už ale „nepremávala“.

Ani tak ale nebyla cesta dlouhá, jen asi 4 nebo 5 kilometrů a byla i dobře značená. Vedla lesem nebo po loukách s překrásným výhledem na Velkou Fatru. Počasí nám taky přálo, sluníčko svítilo a na konec října bylo celkem teplo, na výlet tedy ideální.  

Cestou jsme mudrovaly, proč se asi Vlkolínec jmenuje Vlkolínec. Zdálo se nám to celkem jasné, jen jsme tak uvažovaly, co bychom asi měly dělat, pokud bychom nějaké ty vlky potkaly. Dospěly jsme ale k závěru, že by vlci nejspíš ani nevystrčili čumák, kdyby nás slyšeli přicházet, a že nám tedy žádné nebezpečí nehrozí.

Naší první zastávkou ve skanzenu bylo občerstvení. Zřízené bylo v jednom z místních stavení, a tak jsme mohly nasát i trochu atmosféry původního dřevěného obydlí. Ochutnaly jsme místní specialitu meteník neboli koláč z kysaného zelí, s řádnou dávkou česneku. Vynikající!  

Pak jsme se vydaly na prohlídku. Mnoho času nám nezabrala, interiéry ostatních chaloupek, které je jindy možné si prohlédnout, už totiž byly zavřené, bylo po sezóně. Prošly jsme se tedy po vesnici a krásnou lidovou architekturu obdivovaly jen zvenčí. I tak to ale stálo za to. Dřevěné domečky zasazené do nádherné okolní přírody jsou opravdu malebné. Zaujala nás i dvoupatrová srubová zvonice nebo studna. Zděný je ve vesnici pouze kostel Navštívení Panny Marie. Zajímavé je, že zde dosud žije asi dvacítka stálých obyvatel.

Zpáteční cestu jsme měly také předem dobře promyšlenou, zjištěnou pěkně podle mapy. Z Vlkolínce dolů do vesnice jménem Biely potok, kudy vede hlavní silnice směrem na Ružomberok, a pak autobusem zpět do města.

Šlo se nám dobře, všechno probíhalo podle plánu. Jen nám připadalo trochu zvláštní, že nepotkáváme žádné další pěší turisty. Věděly jsme, že směr máme správný. Uvažovaly jsme, že by to mohlo být tím, že se slunce pomalu začíná klonit k západu a ostatní turisté už jsou dávno doma. Anebo se ti línější do skanzenu zajedou nanejvýš podívat autem, takže po silničce, kterou jsme se ubíraly, skoro nikdo nechodí. Trochu nám, pravda, začalo dělat starosti, že by v tom třeba přece jen mohli být ti vlci. Vzájemně jsme se však ujišťovaly, že je přece teprve konec října a vlci ještě nemůžou být tak vyhladovělí, aby si chtěli pochutnat právě na nás. 

Když jsme mezi stromy pod lesem zahlédly v dálce první domky, docela se nám ulevilo. Pak jsme ale na kraji lesa spatřily neobyčejně zajímavou ceduli. Nápis na ní totiž hlásal: „POZOR, zvýšený pohyb medvěďa hnedého!“ 

 
A že se tam opravdu pohybují... https://www.novinky.cz/koktejl/437293-cesky-cyklista-na-slovensku-natocil-necekane-setkani-s-medvedem.html

Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Slovensko%2C_Vlkolinec%2C_2014/