Ty naše kanály

Před pár dny jsem se vrátila ze služební cesty do Bruselu. Byla jsem tam už asi po stopadesáté a nepřihodilo se mi tam nic zvláštního, prostě normální služebka. Vzpomněla jsem si ale na jednu příhodu, která se odehrála přesně před rokem. Dodnes si ovšem nejsem jistá, jestli je to spíš k smíchu, nebo k pláči.

 

Bydlet jsem tehdy měla v novém neznámém hotelu. Můj nejoblíbenější bohužel zrovna přestal fungovat a skoro všude jinde bylo obsazeno. Netuším, jaká monstrózní akce v tom termínu právě probíhala, nicméně v centru (a většinou ani mimo něj) se ubytování sehnat nedalo. 

 

Paní, která má u nás v práci na starosti zajišťování služebních cest, mi tedy v zoufalství objednala laciný hotýlek poblíž Gare du Nord. Nu, dobrovolně bych se v těch končinách neubytovala. Úplně nejlépe jsem se tam necítila ani ve dne, natožpak večer.

 

Hotel sám o sobě mě ovšem docela příjemně překvapil. Pravda, nepatřil zrovna k nejluxusnějším, ale nedostatky ve vybavení pokoje či čistotě schodiště doháněli neobvyklou vstřícností. Recepční byl moc příjemný a opravdu se snažil, abych byla spokojená. Když jsem si po příjezdu na recepci vyřizovala ubytování, požádal mě, abych chvilku počkala, že mi v pokoji technik zrovna cosi montuje na televizi. Usoudila jsem, že se snaží opravit nějakou závadu. Recepční mi zatím nabídl kávu a byl opravdu velmi milý.

 

Za chvíli se dostavil ten chlapík od televize, řekl, že je vše OK, a já jsem se mohla nastěhovat. Recepční podotkl, že mi tam nastavili nějaké „naše“ kanály, když jsem z té východní Evropy, abych se měla na co dívat. Evidentně se mi snažili udělat radost. Což se jim tedy ve výsledku velmi povedlo, protože "našich" kanálů jsem tam našla celou řadu a mohla jsem si pak celý večer procvičovat polštinu a ruštinu. Anglický, francouzský či jakýkoliv jiný kanál ale nefungoval ani jeden, takže jsem fakt měla radost…

Morčacie a kaleráby aneb Nástrahy slovenštiny

Moc ráda jezdím na Slovensko. Zrovna nedávno jsem již po x-té navštívila Bratislavu. Užila jsem si to tam jako vždy, ale to dnes popisovat nehodlám. Napadlo mě totiž zamyslet se trochu nad jazykem našich sousedů.

Slovenštinu ráda poslouchám a téměř pokaždé si ze Slovenska přivezu i nějaké čtivo – jak knihy, tak časopisy. (Většina knih se pochopitelně dá sehnat i v české verzi, ale počíst si v originále je prostě prima.)

Slovenština má ale – přestože to není tak úplně „cizí“ jazyk – i své nástrahy a úskalí. Zejména pro mladší generace, které již nezažily československou televizi a nemají naposloucháno. Mé kolegyni ze Slovenska se dokonce stalo, že se v českém hotelu musela s mladou recepční domlouvat anglicky.

Ti z nás, kteří československou televizi pamatují, však slovenštině většinou porozumí bez problémů a nezaskočí je ani slova jako korčule (brusle), izba (pokoj), obličky (ledviny), smäd (žízeň) či ťava (velbloud). Povětšinou také víme, že slovo drevokocúr (veverka) je smyšlenka a ve slovenštině neexistuje. (Veverka se mimochodem slovensky řekne veverica.)

Občas se ale přece jen stane, že nad některými výrazy zaváháme. Donedávna jsem například neznala slovo žúr, žúrka (party, mejdan). Dalo se ale pochopit z kontextu článku v časopisu. Zaujalo mě také slovo kaleráby. Podobně i tady bylo z kontextu možné vyrozumět, že spojení „tlačiť kaleráby niekomu do hlavy“ znamená ho oblbovat, plést někomu hlavu. Doslova ovšem kaleráby znamenají kedlubny.

Moc se mi také líbí spojení „robiť z komára somára“. Význam asi uhodnete – „dělat z komára velblouda“. Ve slovenštině se jim to dokonce i pěkně rýmuje…  

Zapeklitá situace ovšem může nastat při výběru jídla v restauraci. Tam by případná mýlka mohla být poměrně nepříjemná.

Slova jako „hydina“ (drůbež), bravčové (vepřové) nebo paradajka (rajče) mě nepřekvapila, ta jsem znala, a příliš mě nezaskočily ani špargľové hody. Slovo špargľa jsem sice do té doby neslyšela, ale protože se hody konaly pod širým nebem, bylo na první pohled možné zjistit, že jde o chřest připravený na všechny možné způsoby. 

O něco déle mi trvalo přijít na to, co je to prívarok. Na výběr byl tekvicový (dýňový) či šošovicový (čočkový), což sice dávalo jakousi základní představu a neznělo ani nijak podezřele, ale úplně představit jsem si tento pokrm nedovedla, dokud jsem ho neuviděla na talíři. Šlo o jakousi hustou omáčku smíchanou v jenom případě s dýní nakrájenou na kostičky a ve druhém případě s čočkou. Ve směsi plaval párek a vejce natvrdo. Prívarok na oba způsoby byl ovšem velmi chutný. 

Někdy se ale člověk i vyděsí. Stalo se mi to při mé úplně první návštěvě Slovenska, když jsem na jídelníčku objevila morčacie... V prvním úleku jsem se tehdy domnívala, že snad na Slovensku jedí morčata. Tahle představa mě vyděsila o to víc, že jsem morčata kdysi chovala jako domácí mazlíčky a nedám na ně dopustit. Přivolaný číšník naštěstí znal český ekvivalent, a tak od té doby vím, že se jedná o krůtí maso.

Podobných příkladů by se jistě dala najít celá řada. Jsem tedy zvědavá, na jakou zajímavost narazím příště. 

Další články k tématu: 
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=5905

http://www.ilist.cz/clanky/slovenska-natura-je-ina
https://webtrh.cz/86718-slovenstina-cestina-zacatecniky
http://tn.nova.cz/clanek/zpravy/domaci/test-dokazete-si-objednat-ve-slovenske-restauraci-tady-je-slovnicek-bez-ktereho-se-neobejdete.html

Česko-slovenské slovníky:
http://slovniky.lingea.cz/Slovensko-cesky
https://www.slovnicek.cz/cesko-slovensky-slovnik
http://slovnik.seznam.cz/

Vlkolínec aneb Pozor na medvědy!

             Během jedné ze svých četných dovolených strávených na Slovensku jsem předloni navštívila Ružomberok. Měly jsme s kamarádkou namířeno především do termálů v Bešeňové a těšily jsme se, jak se budeme v chladných podzimních dnech pěkně vyhřívat v horké vodě. Chtěly jsme si ale při té příležitosti prohlédnout i některé zajímavosti v okolí.  

O Ružomberok jako takový nám ani tolik nešlo, i když centrum se také dá vidět. Lákala nás ale především vesnice Vlkolínec ležící nedaleko města. Jde totiž o unikátní skanzen zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO.

V Ružomberoku jsme se ubytovaly v hotýlku na samém okraji města. Do centra to bylo trochu z ruky, ale jako výchozí bod pro výlet do Vlkolínce přímo strategická poloha, protože poblíž začínala pěší turistická trasa vedoucí rovnou do skanzenu. V létě je možné část cesty zdolat i lanovkou, v době naší návštěvy už ale „nepremávala“.

Ani tak ale nebyla cesta dlouhá, jen asi 4 nebo 5 kilometrů a byla i dobře značená. Vedla lesem nebo po loukách s překrásným výhledem na Velkou Fatru. Počasí nám taky přálo, sluníčko svítilo a na konec října bylo celkem teplo, na výlet tedy ideální.  

Cestou jsme mudrovaly, proč se asi Vlkolínec jmenuje Vlkolínec. Zdálo se nám to celkem jasné, jen jsme tak uvažovaly, co bychom asi měly dělat, pokud bychom nějaké ty vlky potkaly. Dospěly jsme ale k závěru, že by vlci nejspíš ani nevystrčili čumák, kdyby nás slyšeli přicházet, a že nám tedy žádné nebezpečí nehrozí.

Naší první zastávkou ve skanzenu bylo občerstvení. Zřízené bylo v jednom z místních stavení, a tak jsme mohly nasát i trochu atmosféry původního dřevěného obydlí. Ochutnaly jsme místní specialitu meteník neboli koláč z kysaného zelí, s řádnou dávkou česneku. Vynikající!  

Pak jsme se vydaly na prohlídku. Mnoho času nám nezabrala, interiéry ostatních chaloupek, které je jindy možné si prohlédnout, už totiž byly zavřené, bylo po sezóně. Prošly jsme se tedy po vesnici a krásnou lidovou architekturu obdivovaly jen zvenčí. I tak to ale stálo za to. Dřevěné domečky zasazené do nádherné okolní přírody jsou opravdu malebné. Zaujala nás i dvoupatrová srubová zvonice nebo studna. Zděný je ve vesnici pouze kostel Navštívení Panny Marie. Zajímavé je, že zde dosud žije asi dvacítka stálých obyvatel.

Zpáteční cestu jsme měly také předem dobře promyšlenou, zjištěnou pěkně podle mapy. Z Vlkolínce dolů do vesnice jménem Biely potok, kudy vede hlavní silnice směrem na Ružomberok, a pak autobusem zpět do města.

Šlo se nám dobře, všechno probíhalo podle plánu. Jen nám připadalo trochu zvláštní, že nepotkáváme žádné další pěší turisty. Věděly jsme, že směr máme správný. Uvažovaly jsme, že by to mohlo být tím, že se slunce pomalu začíná klonit k západu a ostatní turisté už jsou dávno doma. Anebo se ti línější do skanzenu zajedou nanejvýš podívat autem, takže po silničce, kterou jsme se ubíraly, skoro nikdo nechodí. Trochu nám, pravda, začalo dělat starosti, že by v tom třeba přece jen mohli být ti vlci. Vzájemně jsme se však ujišťovaly, že je přece teprve konec října a vlci ještě nemůžou být tak vyhladovělí, aby si chtěli pochutnat právě na nás. 

Když jsme mezi stromy pod lesem zahlédly v dálce první domky, docela se nám ulevilo. Pak jsme ale na kraji lesa spatřily neobyčejně zajímavou ceduli. Nápis na ní totiž hlásal: „POZOR, zvýšený pohyb medvěďa hnedého!“ 

 
A že se tam opravdu pohybují... https://www.novinky.cz/koktejl/437293-cesky-cyklista-na-slovensku-natocil-necekane-setkani-s-medvedem.html

Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Slovensko%2C_Vlkolinec%2C_2014/

Mají mušle nohy?

Máme sice teprve začátek března, ale já už se nemůžu dočkat léta, a tak si na něj aspoň trošku zavzpomínám.

Loni jsme se s kamarádkou vypravily na dovolenou do Chorvatska. Bydlely jsme v městečku Cavtat poblíž Dubrovníku.

 
Byla to převážně koupací a odpočinková dovolená a jak jsme tak trávily spoustu času u moře, přes svůj (poněkud pokročilejší) věk jsme se kromě koupání bavily také sbíráním kamínků a mušliček. Krásných oblých kamínků tam byla spousta. A taky kamenů, které byly proděravělé jako ementál. Mušlí ale pomálu a většinou jen úlomky.

Jednoho dne jsme ale přímo z moře vylovily krásné mušličky, každá jednu. Byly sice dost malé, ale krásně vybarvené a pěkně zatočené, bez jediného kazu. Samozřejmě jsme se zaradovaly a položily je na sluníčko na velké balvany, aby pěkně vyschly, než je později strčíme do tašky.

Pak jsme se dál věnovaly koupání. Po chvíli jsem se z moře otočila a zálibně se podívala po našich krásných osychajících úlovcích. Připadalo mi, že jedna z mušliček leží o kousek dál, než jsem ji prve položila, ale pak jsem usoudila, že se mi to asi jen zdálo. Mušle přece nemají nohy.

Jenže vzápětí se ukázalo, že mají! Z jedné z ulit totiž vykoukly dlouhé černé nožky podobné pavoučím, mušle sebou mrskla a už pelášila zpátky do moře. A za chvíli se ukázalo, že nožky vyčuhují i z druhé mušle.

Do té doby jsem vůbec netušila, že se do opuštěných ulit po plžích mohou nastěhovat noví nájemníci - malí krabi. Že jsme je vylovily z vody a položily sušit na sluníčko, se jim asi pranic nelíbilo…

Tak bys je prodala

Miluju knihy. Dobře, ne všechny jsou zrovna kvalitní a některých bych se zbavila s celkem lehkým srdcem. (Aspoň si to myslím, zatím jsem jich vyřadila opravdu jen minimum.) Ale vzdát se úplně všech? Včetně mých nejoblíbenějších?

Kdysi jsem byla na návštěvě u známých v USA. Jednou z jejich oblíbených zábav bylo obcházení a prohlížení domů na prodej, i když dům ve skutečnosti kupovat nechtěli. Některé domy byly opravdu kuriózní. Nezapomenu například na model, kdy na koberci uprostřed manželské ložnice trůnila vana!

A pak se mě v jednom takovém celkem normálním domě ti moji známí Američani ptali, jak se mi líbí a jestli bych v něm chtěla bydlet. Zdál se mi celkem pěkný, podotkla jsem ale, že pokoje jsou moc malé a nevešly by se mi tam moje knihy. Při jejich odpovědi jsem se málem osypala: "Tak bys je prodala!"