O minulých Vánocích mi Ježíšek přinesl prima vtipnou a zábavnou
knížku – Poslední aristokratku od Evžena
Bočka.
Rodina Kostků žila celkem spokojeně v New Yorku až
do chvíle, kdy bylo hraběti Františku Antonínovi v restituci navráceno rodové
sídlo, zámek Kostka v Čechách.
Jeho devatenáctiletá dcera Marie, „poslední
aristokratka“, formou deníku vypráví, jaké to je, když se vám znenadání
převrátí celý život naruby a přestěhujete se do země, kde sice máte své kořeny,
ale je pro vás vlastně cizí. Kromě toho rozhodně nejste bohatí Američané, jak
si místní obyvatelé naivně myslí. Hrabě Kostka byl do té doby nenápadným učitelem
literatury a jeho žena Vivien ženou v domácnosti. Nemáte tedy na údržbu
rodinného sídla prostředky a musíte je shánět nejrůznějšími způsoby, které by
vás předtím ani ve snu nenapadly. Navíc se ještě máte chovat jako aristokrat,
ale moc nevíte, jak na to. K dovršení všeho na zámku straší a Marii hrozí,
že řady místních strašidel zanedlouho rozšíří právě ona…
Ukázky z knihy:
Na pohřbení v rodinné hrobce u nás čeká celkem dvanáct Kostků
z Kostky, kteří zemřeli v exilu – urny s jejich popelem zabírají
skoro polovinu knihovny. S výjimkou psychopatů a masových vrahů jsme
nejspíš jediní Američané, kteří mají v bytě kolumbárium.
Dvě hodiny v noci
Ukazuje se, že nejsem tak statečná, jak jsem si myslela. ... Jakkoliv si
stále myslím, že strašidla neexistují, přece jsem si pro jistotu namotala na
levou ruku růženec a na noční stolek položila kropenku se svěcenou vodou.
V případě, že přijde zloděj, vrah nebo psychopat, jsem připravena bránit
se mačetou z kabinetu kuriozit.
Pokud by si chtěl někdo udělat obrázek aristokrata na konci dvacátého
století a jako vzorový příklad by vzal mého otce, musel by konstatovat, že
šlechtic tráví většinu času tím, že učí psy aportovat papuče a prořívá
permanentní úzkost z exekuce.
