Prohledat tento blog

05 března 2016

Mají mušle nohy?

Máme sice teprve začátek března, ale já už se nemůžu dočkat léta, a tak si na něj aspoň trošku zavzpomínám.

Loni jsme se s kamarádkou vypravily na dovolenou do Chorvatska. Bydlely jsme v městečku Cavtat poblíž Dubrovníku.
 
Byla to převážně koupací a odpočinková dovolená a jak jsme tak trávily spoustu času u moře, přes svůj (poněkud pokročilejší) věk jsme se kromě koupání bavily také sbíráním kamínků a mušliček. Krásných oblých kamínků tam byla spousta. A taky kamenů, které byly proděravělé jako ementál. Mušlí ale pomálu a většinou jen úlomky.

Jednoho dne jsme ale přímo z moře vylovily krásné mušličky, každá jednu. Byly sice dost malé, ale krásně vybarvené a pěkně zatočené, bez jediného kazu. Samozřejmě jsme se zaradovaly a položily je na sluníčko na velké balvany, aby pěkně vyschly, než je později strčíme do tašky.

Pak jsme se dál věnovaly koupání. Po chvíli jsem se z moře otočila a zálibně se podívala po našich krásných osychajících úlovcích. Připadalo mi, že jedna z mušliček leží o kousek dál, než jsem ji prve položila, ale pak jsem usoudila, že se mi to asi jen zdálo. Mušle přece nemají nohy.

Jenže vzápětí se ukázalo, že mají! Z jedné z ulit totiž vykoukly dlouhé černé nožky podobné pavoučím, mušle sebou mrskla a už pelášila zpátky do moře. A za chvíli se ukázalo, že nožky vyčuhují i z druhé mušle.

Do té doby jsem vůbec netušila, že se do opuštěných ulit po plžích mohou nastěhovat noví nájemníci - malí krabi. Že jsme je vylovily z vody a položily sušit na sluníčko, se jim asi pranic nelíbilo…

01 března 2016

Rozhovor o češtině

Expertka na češtinu Markéta Pravdová: Ryze českých slov je poměrně málo

Na Novinkách vyšel zajímavý článek - rozhovor s Markétou Pravdovou o češtině, jejím vývoji atd. V posledním odstavci (viz níže) se vyloženě poznávám. :-)

"U psaných projevů se moje deformace projevuje tak, že často přečtu text a nejsem schopná z fleku reprodukovat, o čem přesně byl, ale vím, že na třetím řádku páté slovo zleva, byla nějaká hrubka. Ale myslím, že taková deformace k mé profesi patří."

07 února 2016

Poslední aristokratka


O minulých Vánocích mi Ježíšek přinesl prima vtipnou a zábavnou knížku – Poslední aristokratku od Evžena Bočka.

Rodina Kostků žila celkem spokojeně v New Yorku až do chvíle, kdy bylo hraběti Františku Antonínovi v restituci navráceno rodové sídlo, zámek Kostka v Čechách.
Jeho devatenáctiletá dcera Marie, „poslední aristokratka“, formou deníku vypráví, jaké to je, když se vám znenadání převrátí celý život naruby a přestěhujete se do země, kde sice máte své kořeny, ale je pro vás vlastně cizí. Kromě toho rozhodně nejste bohatí Američané, jak si místní obyvatelé naivně myslí. Hrabě Kostka byl do té doby nenápadným učitelem literatury a jeho žena Vivien ženou v domácnosti. Nemáte tedy na údržbu rodinného sídla prostředky a musíte je shánět nejrůznějšími způsoby, které by vás předtím ani ve snu nenapadly. Navíc se ještě máte chovat jako aristokrat, ale moc nevíte, jak na to. K dovršení všeho na zámku straší a Marii hrozí, že řady místních strašidel zanedlouho rozšíří právě ona…

Ukázky z knihy:

Na pohřbení v rodinné hrobce u nás čeká celkem dvanáct Kostků z Kostky, kteří zemřeli v exilu – urny s jejich popelem zabírají skoro polovinu knihovny. S výjimkou psychopatů a masových vrahů jsme nejspíš jediní Američané, kteří mají v bytě kolumbárium.

Dvě hodiny v noci
Ukazuje se, že nejsem tak statečná, jak jsem si myslela. ... Jakkoliv si stále myslím, že strašidla neexistují, přece jsem si pro jistotu namotala na levou ruku růženec a na noční stolek položila kropenku se svěcenou vodou. V případě, že přijde zloděj, vrah nebo psychopat, jsem připravena bránit se mačetou z kabinetu kuriozit.

Pokud by si chtěl někdo udělat obrázek aristokrata na konci dvacátého století a jako vzorový příklad by vzal mého otce, musel by konstatovat, že šlechtic tráví většinu času tím, že učí psy aportovat papuče a prořívá permanentní úzkost z exekuce.