Vlkolínec aneb Pozor na medvědy!

             Během jedné ze svých četných dovolených strávených na Slovensku jsem předloni navštívila Ružomberok. Měly jsme s kamarádkou namířeno především do termálů v Bešeňové a těšily jsme se, jak se budeme v chladných podzimních dnech pěkně vyhřívat v horké vodě. Chtěly jsme si ale při té příležitosti prohlédnout i některé zajímavosti v okolí.  

O Ružomberok jako takový nám ani tolik nešlo, i když centrum se také dá vidět. Lákala nás ale především vesnice Vlkolínec ležící nedaleko města. Jde totiž o unikátní skanzen zařazený na seznam kulturního dědictví UNESCO.

V Ružomberoku jsme se ubytovaly v hotýlku na samém okraji města. Do centra to bylo trochu z ruky, ale jako výchozí bod pro výlet do Vlkolínce přímo strategická poloha, protože poblíž začínala pěší turistická trasa vedoucí rovnou do skanzenu. V létě je možné část cesty zdolat i lanovkou, v době naší návštěvy už ale „nepremávala“.

Ani tak ale nebyla cesta dlouhá, jen asi 4 nebo 5 kilometrů a byla i dobře značená. Vedla lesem nebo po loukách s překrásným výhledem na Velkou Fatru. Počasí nám taky přálo, sluníčko svítilo a na konec října bylo celkem teplo, na výlet tedy ideální.  

Cestou jsme mudrovaly, proč se asi Vlkolínec jmenuje Vlkolínec. Zdálo se nám to celkem jasné, jen jsme tak uvažovaly, co bychom asi měly dělat, pokud bychom nějaké ty vlky potkaly. Dospěly jsme ale k závěru, že by vlci nejspíš ani nevystrčili čumák, kdyby nás slyšeli přicházet, a že nám tedy žádné nebezpečí nehrozí.

Naší první zastávkou ve skanzenu bylo občerstvení. Zřízené bylo v jednom z místních stavení, a tak jsme mohly nasát i trochu atmosféry původního dřevěného obydlí. Ochutnaly jsme místní specialitu meteník neboli koláč z kysaného zelí, s řádnou dávkou česneku. Vynikající!  

Pak jsme se vydaly na prohlídku. Mnoho času nám nezabrala, interiéry ostatních chaloupek, které je jindy možné si prohlédnout, už totiž byly zavřené, bylo po sezóně. Prošly jsme se tedy po vesnici a krásnou lidovou architekturu obdivovaly jen zvenčí. I tak to ale stálo za to. Dřevěné domečky zasazené do nádherné okolní přírody jsou opravdu malebné. Zaujala nás i dvoupatrová srubová zvonice nebo studna. Zděný je ve vesnici pouze kostel Navštívení Panny Marie. Zajímavé je, že zde dosud žije asi dvacítka stálých obyvatel.

Zpáteční cestu jsme měly také předem dobře promyšlenou, zjištěnou pěkně podle mapy. Z Vlkolínce dolů do vesnice jménem Biely potok, kudy vede hlavní silnice směrem na Ružomberok, a pak autobusem zpět do města.

Šlo se nám dobře, všechno probíhalo podle plánu. Jen nám připadalo trochu zvláštní, že nepotkáváme žádné další pěší turisty. Věděly jsme, že směr máme správný. Uvažovaly jsme, že by to mohlo být tím, že se slunce pomalu začíná klonit k západu a ostatní turisté už jsou dávno doma. Anebo se ti línější do skanzenu zajedou nanejvýš podívat autem, takže po silničce, kterou jsme se ubíraly, skoro nikdo nechodí. Trochu nám, pravda, začalo dělat starosti, že by v tom třeba přece jen mohli být ti vlci. Vzájemně jsme se však ujišťovaly, že je přece teprve konec října a vlci ještě nemůžou být tak vyhladovělí, aby si chtěli pochutnat právě na nás. 

Když jsme mezi stromy pod lesem zahlédly v dálce první domky, docela se nám ulevilo. Pak jsme ale na kraji lesa spatřily neobyčejně zajímavou ceduli. Nápis na ní totiž hlásal: „POZOR, zvýšený pohyb medvěďa hnedého!“ 

 
A že se tam opravdu pohybují... https://www.novinky.cz/koktejl/437293-cesky-cyklista-na-slovensku-natocil-necekane-setkani-s-medvedem.html

Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Slovensko%2C_Vlkolinec%2C_2014/

Mají mušle nohy?

Máme sice teprve začátek března, ale já už se nemůžu dočkat léta, a tak si na něj aspoň trošku zavzpomínám.

Loni jsme se s kamarádkou vypravily na dovolenou do Chorvatska. Bydlely jsme v městečku Cavtat poblíž Dubrovníku.

 
Byla to převážně koupací a odpočinková dovolená a jak jsme tak trávily spoustu času u moře, přes svůj (poněkud pokročilejší) věk jsme se kromě koupání bavily také sbíráním kamínků a mušliček. Krásných oblých kamínků tam byla spousta. A taky kamenů, které byly proděravělé jako ementál. Mušlí ale pomálu a většinou jen úlomky.

Jednoho dne jsme ale přímo z moře vylovily krásné mušličky, každá jednu. Byly sice dost malé, ale krásně vybarvené a pěkně zatočené, bez jediného kazu. Samozřejmě jsme se zaradovaly a položily je na sluníčko na velké balvany, aby pěkně vyschly, než je později strčíme do tašky.

Pak jsme se dál věnovaly koupání. Po chvíli jsem se z moře otočila a zálibně se podívala po našich krásných osychajících úlovcích. Připadalo mi, že jedna z mušliček leží o kousek dál, než jsem ji prve položila, ale pak jsem usoudila, že se mi to asi jen zdálo. Mušle přece nemají nohy.

Jenže vzápětí se ukázalo, že mají! Z jedné z ulit totiž vykoukly dlouhé černé nožky podobné pavoučím, mušle sebou mrskla a už pelášila zpátky do moře. A za chvíli se ukázalo, že nožky vyčuhují i z druhé mušle.

Do té doby jsem vůbec netušila, že se do opuštěných ulit po plžích mohou nastěhovat noví nájemníci - malí krabi. Že jsme je vylovily z vody a položily sušit na sluníčko, se jim asi pranic nelíbilo…

Rozhovor o češtině

Expertka na češtinu Markéta Pravdová: Ryze českých slov je poměrně málo

(http://www.novinky.cz/zena/styl/395650-expertka-na-cestinu-marketa-pravdova-ryze-ceskych-slov-je-pomerne-malo.html)

Na Novinkách vyšel zajímavý článek - rozhovor s Markétou Pravdovou o češtině, jejím vývoji atd. V posledním odstavci (viz níže) se vyloženě poznávám. :-)

"U psaných projevů se moje deformace projevuje tak, že často přečtu text a nejsem schopná z fleku reprodukovat, o čem přesně byl, ale vím, že na třetím řádku páté slovo zleva, byla nějaká hrubka. Ale myslím, že taková deformace k mé profesi patří."