Kapitoly z dějin národního úpění

Svět knihy je už sice (hodně) dávno za námi, ale jeden ze svých nejlepších letošních úlovků jsem dočetla teprve nedávno. Kniha Zdeňka Šmída Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění humornou formou představuje české dějiny i pověsti, od praotce Čecha až po dobu pobělohorskou, a uvádí na pravou míru některé tradované historické mýty.

U knihy jsem se výborně bavila a zároveň jsem v průběhu čtení byla čím dál víc překvapená, jak dobře zná Zdeněk Šmíd české dějiny. Původně jsem ho totiž měla spíš za autora humorných povídek o vodácích, o chození po horách a podobně. Pak jsem zjistila, že historii vystudoval. I tak ale musela být práce na tomto dílku poměrně náročná. A rozhodně se povedlo. Myslím, že bude líbit i čtenářům, kteří zrovna nejsou milovníky historie.

Více informací o knize: http://www.databazeknih.cz/knihy/jak-jsme-se-nedali-aneb-kapitoly-z-dejin-narodniho-upeni-6898

Zdeněk Šmíd: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_%C5%A0m%C3%ADd

Život za životem

Zamýšleli jste se už někdy nad tím, jak by váš život vypadal, kdybyste se v některém z rozhodujících okamžiků vydali jiným směrem? Já ano. Kde bych asi dnes byla, kdybych si třeba zvolila jiný obor studia, kývla na jinou pracovní nabídku, jela (či nejela) do zahraničí nebo zůstala s bývalým partnerem? Nemusí jít ale vždycky o velká životní rozhodnutí, někdy stačí i maličkosti, které váš život stočí úplně jiným směrem.

A právě o tom, o velkých rozhodnutích i o vlivu i zdánlivě nevýznamných událostí na lidský život, vypráví román britské autorky Kate Atkinsonové Život za životem. Hlavní hrdinka Ursula prožívá stále tytéž situace, avšak v nepatrných obměnách, díky kterým je pak celý další vývoj jejího osudu značně odlišný. Navíc mívá velmi často pocit, že tytéž situace už někdy zažila a pokouší se běh různých událostí změnit a napravit. V knize je navíc zachycen život a starosti obyčejných lidí v Anglii v průběhu obou světových válek i dobách míru.

Život za životem je jedna z nejlepších knih, které jsem v poslední době četla.

Další informace o knížce jsou k dispozici např. zde: https://www.kosmas.cz/knihy/194500/zivot-za-zivotem/.

Cavtat a Dubrovník

I když současné teploty tomu moc nenasvědčují, podzim je v plném proudu. A já se aspoň na chvilku vracím do horkého léta… 

Jsem asi jedním z mála Čechů, kteří nikdy nebyli v Chorvatsku. Tedy až do letošního roku, kdy jsem se rozhodla to „napravit“. Protože mám ráda jak památky, tak moře, vybrala jsem si oblast Dubrovníku. Původně jsem chtěla bydlet přímo ve městě, ale nakonec jsem se rozhodla pro menší městečko Cavtat, které leží nedaleko, a byla to rozhodně dobrá volba. 
 
Zvlášť pokud jde o koupání, je Cavtat vynikající destinace. Míst vhodných k sestupu do moře byla spousta a tak krásně čistou a průzračnou mořskou vodu jsem neviděla snad nikde jinde. Jen bylo třeba dát si pozor na mořské ježky, kterými se to na některých místech jen hemží, a nechodit do vody bosky (ostatně i v obutí musí být člověk obezřetný, protože boty do vody dokážou tito tvorové hravě propíchnout). 

 
Kromě báječného koupání městečko nabízí malebné vyhlídky na moře a okolní hory i příjemné procházky po několika promenádách. Pamětihodností tolik není, zvládnout se dají během jednoho odpoledne. Nejzajímavější z nich jsou františkánský klášter s rajskou zahradou (pokud je ovšem otevřený) a mauzoleum rodiny Račićů nacházející se na pahorku nad městem. Milovník památek si přijde na své především v Dubrovníku, kam se lze velmi snadno dostat – z centra městečka i z pláží tam pravidelně jezdí lodní linky.

Dubrovník sám o sobě je moc hezký, nabízí řadu historických památek a v centru můžete docela dlouhou dobu příjemně bloudit úzkými křivolakými uličkami. Na týden, který jsem v Chorvatsku strávila, by to ale nebylo. Zvlášť když jediná pláž, kterou jsem v okolí města zahlédla, byla spíš malá plážička. Za návštěvu ale město rozhodně stojí. 

Pokud jde o jídlo a pití, bylo to trochu slabší, aspoň z mého pohledu. Jelikož ryby ani plody moře nejím v žádné podobě, jídlo jsem si moc neužila. Docela dobré ale byly některé sýry či šunka a velmi zajímavou pochoutkou byla kandovaná pomerančová a citronová kůra. Jako suvenýr jsem domů přivezla mimo jiné citronovou, pomerančovou a dokonce i grapefruitovou marmeládu. A výborný byl především zdejší višňový likér! Víno (ani červené, ani bílé) za moc nestálo, což bylo překvapení, protože jsem se tak nějak domnívala, že v jižních zemích mají dobré víno vždycky. Chyba lávky.  

To nejzajímavější ale nakonec! Znáte velkomoravské gombíky? Pokud ano, pak vás asi trochu překvapí, že šperky, které jako by jim z oka vypadly, se v Cavtatu i v Dubrovníku prodávají ve všech zlatnictvích. Většinou v podobě prstýnků, náušnic nebo přívěsků na krk, vyvedených jak ve zlatých, tak ve stříbrných variantách. Pochopitelně jsem neodolala a při nákupu jsem se od prodavačky dozvěděla, že jde původně o knoflíky, které bývaly tradiční ozdobou zdejšího kroje. Zkrátka „gombíky“!

A ještě krátký příběh z naší dovolené.


Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Chorvatsko%2C_Cavtat_a_Dubrovnik%2C_2015/

 

Sintra

Budete-li mít během pobytu v Lisabonu trochu času navíc, nenechte si ujít Sintru, letní sídlo portugalských králů. Tohle kouzelné malé městečko se nachází kousek od hlavního města a lze tam pohodlně dojet příměstským vláčkem (cesta trvá asi 40 minut). Vyplatí se koupit si kombinovanou jízdenku, díky níž je možné se nejen dostat do Sintry a zpět, ale také se pohybovat místní dopravou po celém městečku.


Hned na nádraží krásné figurální mozaiky věstí, že se návštěvníkům bude v Sintře líbit. Do centra je možné buď dojet autobusem, nebo dojít pěšky. Není to daleko a pěší varianta umožní hezké výhledy na okolní vily a zahrady a případně i návštěvu botanické zahrady. Lákavé mohou být také suvenýry, které se podél cesty prodávají doslova za babku.

Přímo v centru městečka se nachází Palácio Nacional de Sintra, jeden ze zámků, jež lze v Sintře navštívit. Protože se ale všechno v jednom dnu stačit nedá, daly jsme s kamarádkou svorně přednost Maurskému hradu a pohádkovému zámku na kopci nad městem. Ještě předtím jsme si ale prochodily křivolaké úzké uličky v centru. Tam jsme také poprvé ochutnaly vynikající višňový likér v  kalíšku z hořké čokolády.

K Maurskému hradu (Castelo dos Mouros) je rozhodně dobré se vyvézt autobusem, pokud se vám tedy podaří do něj nastoupit, protože bývá přeplněný. Nám se to zdařilo až na druhý pokus. Naštěstí ale autobus jezdí celkem často.

Maurský hrad, jak název napovídá, byl původně postaven Maury, patrně v 9. nebo 10. století. Dochované jsou hlavně hradby, ze kterých se nabízí krásné výhledy na okolní krajinu. Zajímavé jsou také zvláštní jámy, o kterých se ale přesně neví, k čemu sloužily.

Od Maurského hradu můžete opět popojet autobusem k další atraktivní památce, Palácio Nacional da Pena. Půvabný romantický zámek stojí na kopci na místě dřívějšího kláštera, který vzal zasvé při zemětřesení v 18. století. Královský palác zde byl pak vystavěn v 19. století. Za návštěvu samozřejmě stojí i bohatě zdobené interiéry.

Vzhledem k tomu, že po prohlídce hradu a zámku vám už asi do večera mnoho času nezbyde, můžete se autobusem dovézt rovnou zpátky na nádraží.

Co říct závěrem? Snad jen to, že Sintra rozhodně není na seznamu světového dědictví UNESCO zapsaná nadarmo! 

Odkazy

Sintra: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sintra

http://portugalsko.svetadily.cz/clanky/Pohadkova-Sintra


Další fotky: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Portugalsko%2C_Sintra%2C_2015/

Lisabon

Často se stává, že když se člověk na něco hodně těší, bývá realitou zklamaný. Platí to, ať už jde o film, knížku, dovolenou, nebo třeba něco úplně jiného. Rozhodně to ale neplatí o Lisabonu! Už delší dobu jsem na tohle město slýchala samou chválu a začalo mě lákat. Domluvily jsme se tedy s kamarádkou, že začátkem května vyrazíme. Těšila jsem se dost a zklamaná jsem pak nebyla ani v nejmenším. Naopak, Lisabon se zařadil vysoko na seznam mých oblíbených destinací.

Navštívily jsme samozřejmě řadu krásných kulturně-historických památek, ale také parků, kavárniček, obchodů a vůbec všech míst, která si svědomitý turista nenechá ujít. Velmi příjemná byla i celková atmosféra města, víno výborné, domorodci sympatičtí a ochotní a mile nás překvapila i výborně fungující doprava. Četné palmy a stromy se zrajícími citrusovými plody sice asi v jihoevropské zemi příliš nepřekvapí, ale dodávají příjemný pocit exotiky. Počasí nebylo vždycky úplně ideální, někdy pršelo a i dost foukalo, ale většinou bylo docela příjemně. Úmorná vedra, velký to nepřítel poznávání památek, se naštěstí dostavila až poslední den. 
   
Má-li člověk trochu víc času, za návštěvu stojí i některá jiná místa, do kterých se dá z Lisabonu pohodlně dojet, například Sintra nebo Évora, kam jsme se vypravily i my. Někdy bych se určitě chtěla do Portugalska vrátit a podívat se třeba také do Porta nebo na Algarve.

 
Památky a zajímavosti

Ani nevím, kde začít a co popisovat dřív. V Lisabonu je toho k vidění spousta. Pochopitelně jsme navštívily ta nejvyhledávanější a nejzajímavější místa, doporučovaná v průvodcích i na internetu. Patří mezi ně například Castelo de São Jorge, nejstarší katedrála ve městě Sé Patriarchal, Basílica da Estrela, centrum města Rossio, železný výtah Santa Justa, náměstí Praça do Comércio u řeky, čtvrti Alfama a Bairro Alto se svými úzkými uličkami či několik parků. Jedním z míst, která nelze opominout, je čtvrť Belém s klášterem svatého Jeronýma, Betlémskou věží a Památníkem objevitelů. Městem protéká řeka Tejo, která ústí do Atlantského oceánu. Je opravdu hodně široká a hlavně po dešti obrovské vlny připomínaly spíš moře, ke kterému to z Lisabonu ostatně není daleko. Líbilo se mi to všechno moc, ale nejvíc na mě zapůsobily Národní muzeum azulejos a hřbitov dos Prázeres. 

Národní muzeum azulejos neboli kachlíků se nachází v klášteře Madre de Deus. Ten je sice umístěný trochu mimo centrum, ale rozhodně stojí za to si na něj udělat čas. Jsou zde k vidění například krásný kostel a kaple zdobené zlatem a kachlíky nebo několik rajských dvorů. Návštěvník tu ale hlavně může obdivovat obrovskou sbírku kachlíků, která obsahuje nejrůznější kousky, ornamentálně i figurálně zdobené, od 15. století po současnost. Některé jsou jen dvoubarevné, většinou v kombinaci modré a bílé, jiné ale i různobarevné. Mým favoritem se stala modro-bílá ornamentální kombinace, i když krásné byly opravdu všechny. Ještě je k tomu třeba dodat, že spousty kachlíků lze vidět i běžně venku na zdech v ulicích nebo třeba na nádraží. 

Hřbitov dos Prázeres se nachází mimo centrum města, ale dostat se tam lze poměrně jednoduše. Končí tam totiž slavná linka tramvaje č. 28, která projíždí skrz valnou část města a kterou se řada návštěvníků ráda sveze. Projížďka je zajímavá sama o sobě. Historická stará tramvaj stoupá, klesá a zase stoupá po lisabonských vršcích a v některých částech města projíždí uličkami tak úzkými, že by se člověk mohl pomalu dotknout zdi. A vyplatí se dojet až na konečnou.

Hřbitov dos Prázeres připomíná město. Nenajdou se tu klasické hroby jako u nás, snad ani jediný. Je zde ale plno malých domečků-hrobek, které tvoří ulice a lemují hlavní třídy… Většina domečků má okna, dveře, některé jsou i ozdobeny kachlíky. Najde se tu také pár hradů, chrámů apod. Do některých hrobek je dokonce možné nahlédnout skrze okna a člověka nepochybně překvapí, když narazí na stoleček s židličkami, krajkové záclonky na oknech a další výzdobu. Skoro jako kdyby tu lidé bydleli, nikoliv byli uloženi k věčnému odpočinku.
 
Může se to celé, pravda, zdát poněkud morbidní, ale rozhodně je to zajímavost, která k Lisabonu patří a kterou člověk hned tak někde neuvidí.

Informace o Lisabonu: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lisabon, http://lisabon.poznej.com/
Tramvaj č. 28: http://www.radynacestu.cz/magazin/tramvaj-28/
Národní muzeum azulejos (v angličtině): https://en.wikipedia.org/wiki/National_Azulejo_Museum
Hřbitov dos Prázeres (v angličtině): http://www.thelisbonconnection.com/remarkable-cemetery-of-pleasures-lisbon-cemiterio-dos-prazeres-really-worth-a-visit-final-resting-place-of-portuguese-rich-and-famous-amalia-rodrigues/
Belém: https://www.novinky.cz/cestovani/440473-belem-nefalsovane-srdce-lisabonu.html


Portugalština

Na dovolené v zahraničí se člověk musí nějak domluvit. V centru Lisabonu si turista povětšinou bez problémů vystačí s angličtinou, ale v okrajových čtvrtích nebo v jiných městech je to slabší.

Portugalština je románský jazyk. Kdo umí španělsky nebo italsky, bude celkem dobře rozumět nápisům. Běžnému hovoru Portugalců mezi sebou sice moc ne, ale v restauraci nebo v obchodě se člověk domluví určitě, zvlášť pokud bude prodavač mluvit pomalu. Sice se říká, že Portugalci španělštinu neslyší rádi, ale já jsem se s žádnými problémy v tomto ohledu nesetkala. Naopak byli všichni milí, a to i v případě, že na ně promluvili rodilí Španělé, jak jsem zaregistrovala.


Něco dobrého...

Jídlo si užije hlavně ten, kdo má rád ryby a mořské „potvory“. Jelikož ani já, ani kamarádka tyhle lahůdky zásadně nejíme, musely jsme si vystačit s jinými dobrotami.

Výborné je třeba sladké pečivo, člověk si může vybrat z řady druhů, tvarů i náplní. Já jsem si asi nejvíc pochutnala na tradičním zákusku „pastel de nata“ – košíčku plněném krémem. A taky pěna s oříšky byla výborná!

Z jídel naslano mě asi nejvíc oslovil „párek v sýru“, vlastně to byla taková malá klobáska velikosti našeho párku, tlustě obalená sýrem a osmažená. Ani místní šunka nebyla špatná.
Výborné bylo víno. Především portské. Dobré bylo jak v červené, tak v bílé podobě, ale červené u mě jasně vede. Prý existuje i růžové, ale na to jsme nikde nenarazily. Ochutnaly jsme také vinho verde – „zelené“ neboli mladé víno. Nebylo špatné, ale na červené portské rozhodně nemělo!

A ještě jednu specialitku nesmím vynechat, a to višňový likér podávaný většinou v kalíšku z hořké čokolády. Byla to vynikající kombinace! Jenom nesmí být moc velké horko, aby se kalíšek neroztekl mezi prsty.   

Více informací o portugalské kuchyni naleznete například zde:
• http://www.mundo.cz/portugalsko/kuchyne
• http://cestovani.idnes.cz/portugalska-kuchyne-i-zakusek-musite-umet-vychutnat-p0b-/kolem-sveta.aspx?c=1999M160C02A

 


Nákupy

Domů si můžete přivézt řadu pěkných věcí. Typické jsou například suvenýry s motivem kohouta nebo různobarevné kachlíky, často byly v nabídce také šátky, ubrousky či prostírání s tradičními vzory.

Z Portugalska pochází také korkové zboží. Je možné si vybrat například z bot, kabelek nebo náhrdelníků. Rozhodně je to hezký a originální dárek. Já jsem ovšem kvůli velikosti svého zavazadla nakonec zůstala jen u náramku.

Sehnat se dají i moc hezké boty místní provenience – jedny krásné červeno-bílé se mi nakonec přece jen vešly do příruční tašky. Snad i nějakou dobu vydrží. Nakoupit samozřejmě lze i oblečení, a to všechno poměrně levně (v přepočtu často levněji než u nás). 

Nákupy si tedy každý určitě užije. A já budu příště počítat s tím, že si musím vzít do Portugalska větší kufr!


Ubytování

Celkem levně se dá sehnat i ubytování. Za nižší cenu samozřejmě nelze počítat s velkým luxusem, ale slušně bydlet se dá i tak.

My jsme si zařídily ubytování mimo centrum, ale zato hned u stanice metra, takže jsme se večer, za celý den utahané, už nemusely nikam daleko vláčet. Nevýhodou byla velikost pokojíku – menší snad už být nemohl a spát jsme musely na manželských postelích. Měl ale aspoň vlastní koupelnu. Pravda, zpočátku nám tam moc netekla teplá voda, ale nakonec se nám ji podařilo zprovoznit. Jen vyprané prádlo moc neschlo.

Jedním z plusů byly „normální“ zásuvky, na jaké jsme zvyklí doma (i když jsem pro jistotu stejně byla vybavená několika různými adaptéry). A připojení k wi-fi bylo v ceně ubytování. Takže plusy nakonec převážily a naše základní kritéria – přijatelná cena a vlastní koupelna – byla každopádně splněna.


Doprava

Už předem jsme samozřejmě měly zjištěnou dopravu z letiště, pochopitelně jsme upřednostnily MHD. Bylo to ale velmi snadné a pohodlné – na letišti totiž končí jedna z linek metra.

Lisabon má vůbec velmi dobrou dopravní síť – 4 linky metra, tramvaje, autobusy, lanovky, příměstský vláček… Spoje veřejné dopravy navíc jezdí poměrně často a na čas, a to jak v Lisabonu, tak i meziměstské. A komu by to nestačilo, může si ještě pronajmout jedno ze speciálních malých vozítek pro turisty, případně si ho najmout i s řidičem.

Kdo by na silnicích očekával dopravní chaos, jaký bývá například v Itálii, bude překvapen. Když chcete přejít ulici, auta okamžitě začnou brzdit a dávají vám přednost. Jediným mínusem jsou na některých místech chodníky – výškou zůstávají na úrovni vozovky a nejsou moc zřetelně označeny, takže nemusíte na první pohled zaznamenat, že už jste na vozovce.

Trochu složitější se může zpočátku zdát systém kupování lístků do metra. Je třeba si nejdřív pořídit kartičku, na kterou se pak (opakovaně) nahrávají jednotlivé jízdenky. Obojí lze koupit v automatech, které jsou na všech stanicích metra. Nejdřív je ovšem třeba nastudovat postup, koupě jízdenky se dost často na první pokus nezdaří. Naštěstí jsou v automatu k dispozici instrukce v angličtině a navíc vždy stojí opodál některý ze zaměstnanců metra, který přispěchá na pomoc, když má turista problém. Jednou mi takovýto pracovník zachránil euro, když mi ho předtím "sežral" automat. Na některých stanicích jsou ovšem také normální pokladny, ale bývají u nich dost fronty.

Kartičku si pak člověk musí hlídat, jednak ji použije k nahrávání dalších jízd (za novou by znovu platil) a jednak je třeba ke vstupu i k výstupu z metra. Trochu mi to připomnělo systém v Budapešti, kde se však jezdí na jednotlivé lístky, které se ukazují kontrolám u východu. V Lisabonu jsou všude turnikety. 

A ještě malá perlička na závěr. Až při nástupu do letadla při zpáteční cestě jsme se dozvěděly, že den po našem příletu do Lisabonu začala stávka pilotů TAP Portugal, tedy společnosti, se kterou jsme letěly. A stávka skončila přesně den před naším odletem! My jsme tedy žádný problém neměly, ale řada lidí před námi v Lisabonu uvízla a musela čekat, až je začnou postupně nabírat další lety.

Informace o dopravě v Lisabonu: http://mapa-metra.cz/lisabon/


Další fotky z Lisabonu: http://janinacestach.rajce.idnes.cz/Portugalsko%2C_Lisabon%2C_2015/

Můj nový blog

Už dlouho jsem si chtěla založit nový blog. Měl být hlavně o cestování. Učinila jsem tak… a pak několik měsíců zůstal u ledu. Asi proto, že bylo moc práce. A taky zima, pošmourno, smutno a vůbec nějak necestovatelno a neinspirativno. S příchodem května ale vykouklo sluníčko a já jsem se vydala na první letošní výlet. A i trochu té inspirace se konečně dostavilo. Teď už je léto a já jen doufám, že nám krásné počasí na cesty dlouho vydrží.